Historie zahradního umění

Slovo „zahrada“ lze odvodit od pojmu „zahrazené“. Ona zahrazená místa a nápodoby rajských zahrad se objevují odpradávna. Jaká je vlastně historie zahradního umění v našich zemích?

Zahrady ve starověku

 Zahrady jsou staré skoro jako lidstvo samo, dalo by se s trochou nadsázky říci. Vždyť první záznamy o zřizování zahrad nacházíme již kolem roku 4000 př. n. l. Tehdy se v oblastech starověkého Egypta stavěly honosné chrámové zahrady, plné pravidelného stromořadí, vodních jezírek, olivových hájů, květin, vinné révy i zeleniny.

Popisy sadovnické tvorby a zahradního umění pak zaznamenáváme i v Persii, Číně a Římském impériu. Právě Římané dali zahradám formu a tvar. Začali rozlišovat užitkové sady, zeleninové zahrady, městské a odpočinkové parky. Díky ohromnému římskému vlivu tak není divu, že prvky a architektonické detaily přežily až do dnešních dob. V těchto letech vznikla tzv. atria, bohatě zdobená místa s okrasnými rostlinami uprostřed domu, nebo též tzv. solária, která dominovala střešnímu prostotu a poskytovala odpočinek na střešních terasách.

 Česká středověká zahrada dokázala skloubit funkci a praktičnost

 V českých zemích pak v dobách středověku nacházíme tři typy zahrad. A sice zahrady:

  • klášterní
  • hradní
  • měšťanské.

Klášterní zahrady byly inspirovány Božskou rajskou zahradou, Rájem. Hradní zase sloužily vládnoucí elitě. Poskytovaly tudíž více prostoru pro hry a zábavu. Praktická funkce zahrady, jakožto místa pro pěstování ovoce, zeleniny a bylinek, však u všech tří typů zůstávala.

 Principy nápodoby pak zaznamenáváme v zahradním umění od 16. století do konce 18. století. V dobách, kdy už těžkopádné hrady neměly své opodstatnění a vládnoucí šlechta je přestavovala na honosná zámecká sídla, pozorujeme i změnu v koncipování zahrad. Principy italské renesanční zahrady začaly ovlivňovat i naše domácí zahradní umění. Hlavními prvky této doby tak jsou: malebné detaily, arkády, letohrádky, terasy, altány, nejrůznější ploty, sochařská výzdoba, ale i exotická zvířata, voliéry či zvěřince.

Historické zahrady se zachovaly až do dnešních dnů

Barokní sloh přestal brát ohled na detail. O to více se zaměřil na celek. Zahrady se měly tvářit jako monument. Po třicetileté válce bylo potřeba zničenou zemi upravit, obnovit. Zahradními a parkovými úpravami prošla například poutní místa i odlehlé kostely.

Významnými krajinnými prvky se staly nesčetné stromové aleje, vodní kanály a kaskády, tvarované dřeviny a zelené stěny, barevný písek a oblázky. Velká většina těchto zahrad byla později upravena do podoby parků či lesoparků. Tato místa tak nezanikla a v takřka nezměněné podobě se s nimi setkáváme až do dnešních dob.

Devatenácté století je obdobím velkých městských parků. I běžní občané chtějí mít na svém pozemku kousek parku, proto zahrady doplňují o nejrůznější zakrslé dřeviny, vrby, chráněná zákoutí.

Počátek dvacátého století je pak ve znamení zakládání zahradních měst, zahrádkářských kolonií. A ty v nezměněné podobě známe dodnes. Dnešní doba a její zahradní architekti sledují historický vývoj a rádi se obracejí do minulosti. V kombinaci s inovátorskými myšlenkami a fantazií tak současné zahrady dostávají nádech jedinečnosti a výjimečnosti.

 foto: autor

Napsat komentář